Ve 30. letech 19. století se na Konopišti objevují Lobkovicové. Během jejich působení bylo v roce 1848 zrušeno poddanství a robota, a panství jako takové ztratilo politickou, soudní a finanční moc, která byla přenesena na státní úřady do Benešova. Konopišťský velkostatek pozvolna přešel na kapitalistický způsob hospodaření. V průběhu 70. let 19. století však na statek dolehla všeobecná hospodářská krize a Lobkovicové byli nuceni přemýšlet o prodeji panství.

Působení Lobkoviců na Konopišti bylo dáno zejména jejich podnikatelskými zájmy, téměř nezasahovali do architektury zámku, tím méně do parkových úprav. V podhradí se vařilo pivo, lisoval se zde olej, pod hrází rybníka se ve mlýně mlelo obilí a v roce 1840 byl vystavěn nový lihovar. Následovala stavba cukrovaru (1849), do něhož vkládali Lobkovicové velké naděje. Zpočátku se produkce a ziskovost cukrovaru vyvíjely slibně, později však nastaly problémy se zásobováním řepou i s technickým vybavením provozu. Výroba byla z příkazu knížete na tři roky pozastavena, od roku 1869 pak cukrovar fungoval až do roku 1888, kdy jej v rámci přestavby podzámčí zrušil arcivévoda František Ferdinand.

Lobkovicové také pokračovali v provozování týnecké manufaktury na výrobu kameniny, která měla od roku 1839 složitý název – K.k. privilegierte  fürstl. Johann von Lobkowitz-Wrtbische Teinitzer Steingutfabrik. Bohužel i tento obor zasáhly problémy – doprava surovin byla stále dražší, stoupla cena dřeva… Kníže Lobkovic jednal razantně a po neúspěšném pokusu o snížení nákladů nechal továrnu zavřít, čímž ukončil jednu slavnou podnikatelskou etapu na Benešovsku.

Na sklonku lobkovického období dorazil (v září 1871) do Benešova od Tábora první vlak a od prosince téhož roku se dalo cestovat vlakem i do Prahy. Jako by nástup moderní techniky symbolizoval velké změny, které měly velmi záhy přijít také na Konopiště. Lobkovicové museli hledat někodo, komu by zámek mohli prodat… Na Konopišti však dodnes „žijí“ alespoň v místních názvech – Lobkovickou cestou jezdí na zámek (nejenom) svatebčané, procházka starou Lobkovickou alejí je zvláště zjara krásná a příjemná (byť jednotlivé stromy pozvolna odcházejí…), v názvu zámecké jídelny – zároveň největší a nejkrásnější místnosti (Lobkovického sálu) pak jméno rodu zaznívá nejsilněji.