Kupec panství se nehledal snadno, proto bylo Konopiště dáno do dražby. Ta se konala 11. srpna 1716 a účastnil se jediný zájemce – Jan Josef hrabě z Vrtby, který také majetek za 331 tisíc zlatých rýnských koupil. Rokem 1716 tedy končí období poměrně rychlého střídání majitelů a na Konopišti začíná významné období vrtbovské. Rod Vrtbů vlastnil Konopiště po tři generace a na podobě zámku i panství se podepsal významným způsobem. Ke svým četným majetkům přišli Vrtbové v období, kdy jejich předchůdci na Konopišti o svůj majetek přicházeli – tedy v době pobělohorské. Tehdy konfiskovaná panství měnila své majitele jako na běžícím páse, a to nejenom na Benešovsku. Na počátku vrtbovské vlády mělo jejich panství 11 dvorů, 43 vsí a město Benešov. V roce 1725 přibyla Mrač a Poříčí nad Sázavou s dalšími 18 vesnicemi a také později majitelé své panství „zaokrouhlovali“. Věnujme ještě krátký pohled zpět nedokončenému kostelu sv.Anny v Benešově – stavbu dokončil Jan Josef z Vrtby a jeho erb také spatříme na portálu kostela (s datací 1717). Aby nepřišel zkrátka také zakladatel koleje – František Karel Přehořovský, nalezneme nad postranním vchodem také jeho rodový erb.

Jan Josef z Vrtby byl nejvyšším purkrabím v Čechách, tedy hlavním zástupcem panovníka. Pro Konopiště mělo zásadní význam to, že konečně přistoupil k definitivní proměně hradu na pohodlnější zámek. V době, kdy Konopiště kupoval, měla stavba stále ještě charakter pevnosti. Návštěvník nejprve stanul u západního mostu, kde minul domek, stojící ve svahu, jakousi větší vrátnici. Tento dům stával na úbočí pod zámeckou západní branou až do druhé poloviny 19. století. Při vjezdu do hradu následovala nalevo kuchyně, spíže a sklepy, napravo již od středověkých dob stávaly stáje. V druhém podlaží byly pokoje, komory a kanceláře. V nádvoří stála kašna a nad ní hořejší vjezd do druhého dílu hradu. Zde bývaly hostinské pokoje a příbytky sloužících, byt purkrabího ve druhém, a kaple ve třetím podlaží. Nad kaplí byl ještě velký palácový prostor, několik komor a přístup do věží. Zámecké věže byly v té době stále ještě vybaveny jako vězení. Dobový obrázek je zřejmě novějšího data, ale reálie počátku 18. století jistě nebyly od této podoby nijak vzdálené. Pod zámkem se nacházely štěpnice (pěstovaly se višně a švestky) a zeleninová zahrádka pro kuchyň. Stával zde též příbytek zahradníka a včelí úly. Níže u zámeckého rybníka býval další sad a nedaleko zámeckého dvora chmelnice a pivovar. Samotný zámecký dvůr tvořila ratejna, kde bydlelo několik rodin, chlév, stáje a sýpka. Rovněž tady stával kamenný ovčín a stodoly. Zámecké zázemí dotvářely sádky u rybníka s domkem porybného, mlýn a bažantnice. Nesmíme zapomenout na hospodu a vinopalnu, kovárnu, pazdernu a cihelnu, vše v prostoru nedaleko Podzámeckého rybníka. Hospodářsky stálo konopišťské panství na několika dvorech – byly to mj. Pomněnice či Raděkovice a – samozřejmě – významnou součástí vrtbovských majetků bylo město Benešov.

V roce 1725 byl na Konopišti zasypán příkop na jižní straně zámku a na jeho místě vznikla parková úprava. K zámku se nově přijíždělo širokou alejí a na jejím konci nechává Jan Josef postavit nádhernou barokní bránu. Jak vidno, peníze nebyly žádným problémem, na díle se podílel svým návrhem významný český architekt František Maxmilán Kaňka, sochařskou výzdobu (Mars a Bellona) obstarala největší sochařská dílna v Praze, patřící Matyáši Braunovi. Zajímavé srovnání pohledu skrze bránu směrem od zámku do lipové aleje přináší naše dvě fotografie. Ta starší pochází z publikace Camillo Schneidera, popisující stav konopišťského parku v roce 1908*, ta novější je ze současné doby po rekonstrukci aleje. Jde o jeden z mála příkladů, kdy se konopišťská zákoutí z doby dnešní a před 100 lety nijak zásadně neliší. Snad jen malba sv. Jiří v horní části brány svítila před sto lety poněkud více svými barvami. Příkop za branou směrem k zámku překlenul most a mezi palácem a hlavní zámeckou věží byl proražen nový vjezd.

V roce 1734 přichází na Konopiště synovec Jana Josefa – František Václav z Vrtby a ten stavební úpravy dokončuje. Na zámku se staví zejména v letech 1745-46, v té době vládl na Konopišti zcela určitě velmi živý ruch.

Vracíme se zpátky do vrtbovské éry na Konopišti – tento rod vlastnil panství po celé tři generace. Jan Josef z Vrtby sepisuje v roce 1730 závěť a jako bezdětný pamatuje především na syny svého bratra. Starší z jich – Jan Josef obdržel statek Nusle (tehdy u Prahy), mladší ze synovců, František Václav, přichází roku 1734 na Konopiště (zdědil mj. také dům se zahradou na Malé Straně). V červnu 1734 bylo zaznamenáno první historické protržení hráze konopišťského rybníka (pohroma se opakovala roku 1757), průtrž mračen a velká bouřka přinesly s sebou rozsáhlé škody nejenom konopišťským, ale i na další místa na panství, zejména do Poříčí nad Sázavou.

František Václav z Vrtby se zajímavým způsobem „zamotal“ do politiky v době tzv. slezských válek. Neuznal totiž pragmatickou sankci – tedy Marii Terezii na trůně – a přiklonil se k bavorskému vévodovi Karlu Albrechtovi, který se nechal korunovat protikrálem. Karel Albrecht byl však poražen a František Václav z Vrtby „vyklouzl“ s pouhou pokutou, což lze považovat za malý zázrak.

Mohl se tak věnovat rozšiřování panství i konopišťskému zámku – ještě více změnil stavbu na pohodlné hraběcí sídlo. Trochu ho přitom „rušily“ probíhající války, Marie Terezie poměrně dlouho bojovala o vlastní trůn. Tak například v letech 1742 a 1744 se na Konopišti objevilo pruské vojsko, táhnoucí ku Praze a pruský král Fridrich II. zde dokonce nocoval.  Sotva se situace trochu uklidnila, pustil se František Václav z Vrtby do přestavby zámku. Zvláště v období 1745-46 bylo na Konopišti velmi rušno. Na jižní straně zámku vznikla po zasypání hradního příkopu vhodná terasovitá plocha, kterou nechal hrabě parkově upravit. Vysoké zámecké věže byly – až na dvě výjimky (hlavní východní věž a sousední Václavku) – sníženy na úroveň ostatní stavby. Na kráse zámku to, pravda, mnoho nepřidalo… Velkou proměnou však prošlo celé jižní křídlo, kde vyrostla budova s reprezentačními místnostmi a především nádherně zdobenou jídelnou. Nástropní freska s námětem čtyř ročních období od plzeňského malíře F.J.Luxe patří dodnes k největším chloubám zámku. Vynikající řezbářskou práci na panství odvedl Lazar Widmann, který vyzdobil nejen Konopiště (zámeckou kapli a krby v jídelně), ale nádherně se též podepsal na krásné výzobě interiéru kostela sv. Havla v Poříčí nad Sázavou (oltáře a kazatelna).

Vrtbové se intenzivně věnovali polnímu hospodářství a chovu dobytka, v roce 1742 provedli cosi, co připomínalo pozemkovou reformu. Poddanské usedlosti upravili zhruba na stejnou velikost tím, že větším vlastníkům část polností odňali a přidělili je jiný poddaným. Zajímavý pohled na tehdejší poměry nabízí výsek z mapy, která vznikla v 1. polovině 18. století. V letech 1764 až 1768 proběhlo v Čechách totiž I. vojenské mapování – tzv. Josefské, a pohled na přepis názvů jednotlivých obcí jistě není nezajímavý. Na mapě nenalezneme obec Mariánovice. Barokní hospodářský dvůr, vybudovaný v netypickém kruhovém půdorysu s mlékárnou uprostřed, nechali Vrtbové postavit teprve ve 2. polovině 18.století  Dvůr byl nazván podle Marie Anny, hraběnky z Vrtby. V téže době vznikaly na základě nařízení v jednotlivých obcích zvoničky (hlásily požáry) a také kapličky. V okolí Konopiště tak můžeme zmínit například kapličku sv.Anny nedaleko Jarkovického rybníka a na severní straně od zámku kapličku sv. Jana Nepomuckého poblíž křižovatky Chvojen-Václavice (na fotografii).

Jestliže vyrovnání poddanských usedlostí proběhlo bez větších protestů, horší situace nastala v 70. letech 18. století. Na panství, stejně jako v celých Čechách nastala katastrofální neúroda, bída a hladomor, jen v Benešově a okolí umíraly stovky lidí hlady. Ředitelem panství byl tehdy Josef Ignác Schaller, bezohledný člověk a „vydřiduch“ (dle dobových záznamů). Ten spravoval Konopiště pro hraběnku Marii Annu O´Kelly, což byla vdova po Františku Václavovi z Vrtby (zemřel roku 1762), která se znovu provdala za irského hraběte O´Kellyho a byla poručnicí svého nezletilého syna Františka Josefa. Život na panství byl v té době velmi těžký. Poddaní trpěli neustálým navyšováním robotních povinností, dokonce si písemně stěžovali samotnému císaři Josefu II.  A tak v době, kdy se odstraňovaly zbytky valů a dokončovaly se práce na parkové úpravě jižního svahu konopišťského zámku, schylovalo se zároveň k tragédii, která měla záhy přijít…

O konopišťské rebelii roku 1775:

Po několika letech hladu a neúrody došlo v českých zemích k jarním nepokojům a v horkém létě toho roku ke srocení sedláků také na konopišťském panství. Ti se chytili podvržené zprávy o zrušení roboty. Tuto informaci jim měla paní hraběnka O´Kelly (vdova po Františku Václavovi z Vrtby, znovu provdaná za irského hraběte) údajně zatajit.  Povstalců byly minimálně tři stovky a jejich pohyb po panství budil hrůzu. Sedláci táhli směrem ke Konopišti z několika míst a není pochyb o tom, že cestou také násilím „přesvědčovali“ ostatní, aby se k nim připojili. Prof. Tywoniak se v této souvislosti ve své knize “Benešov a Konopiště v minulosti“ dokonce zmiňuje o plenění v Chářovicích. Vůdcové, kteří vše „zpunktovali“, pocházeli z Kozmic a okolí a na všem se pravděpodobně dohadovali v kozmické hospodě (šenkýř Václav Novák byl jedním z organizátorů). Je zajímavé, že v době bez technických vymožeností, umožňující rychlé spojení, byli sedláci schopni v krátké době do rebelie zapojit i poměrně široké okolí (účastníci  pocházeli také ze Lštění,  Javorníka, Mrače či Pecerad).

V úterý, 18. července 1775, kolem 19. hodiny dorazil zástup rebelů na Konopiště. Hraběnka O´Kelly byla právě na vizitacích po panství a o srocování sedláků se dověděla zprávou z krajského úřadu. Rozhodla se povolat na pomoc vojáky ze sedleckého pluku, protože na zámku dlela jen nepočetná posádka, tvořená myslivci a hajnými. V době hraběnčiny nepřítomnosti přebíral odpovědnost správce Josef Ignác Schaller a ten se nejprve rozhodl s povstalci vyjednávat. V „rukávu“ měl přitom instrukci krajského hejtmana o tom, že v případě srocování či stížností proti robotě lze robotní povinnosti až do vydání konečné úpravy zmírnit. Pro tuto variantu se však Schaller nerozhodl, spíše chtěl získat čas a počkat na příchod vojáků…A vzbouřenci se mezitím rozhodli, že si pro neexistující patent dojdou násilím, pustili se do zámeckých vrat, snad přistavili i žebříky k oknům a začali vylamovat okenice…

Do této napjaté situace se před zámkem objevila posila stráží se zbraněmi, kterých se povstalci chtěli zmocnit. Došlo ke střelbě a pod ranami, které vystřelili ze zámeckých oken panští myslivci, padlo na místě pět sedláků. Další dva vzbouřenci zemřeli na následky zranění o několik dnů později. Rebelové se onoho červencového večera po střelbě stáhli pod zámek a uvažovali o novém útoku či o jednání na druhý den ráno. Jak popisuje benešovský měšťan Karel Ulrych ve svých pamětech, měli i benešovští ze vzbouřenců velké obavy, neboť „…My v Benešově velikym strachu sme byli, však nás pán Bůh chránil…. Nebo sme myslili, že sem na noc přídou a že s nima budeme musit jíti, jak sou sobě štemovali, však ale se jim to skazilo…“. K dalším akcím povstalců však již nedošlo, neboť ráno dorazily očekávané vojenské posily a zbytek povstání rozehnaly.

Při zdi hřbitova u nedalekého chvojenského kostelíka sv. Filipa a Jakuba byli pochováni ti, kteří při povstání zahynuli (sedm mužů ve věku od 34 do 53 let). Vrchní myslivec Václav Marek z Požár popisuje událost léta 1775 takto: „…konopiský sedláci se pozvedli, začali od kozmický strany. Za jeden den byli všichni u konopiského zámku a tam učinili kvalt a chtěli s kvaltem do kanceláře. A tam bylo 7 vojáků, který jim bránili a taky sedum zastřelili… Škvor z Kozmic a Kamzyk z Nespěk měli bejt oběšeni u Berouna, ale dostali milost a byli daný na vobecní dílo na 4 leta, Škvor kozmickej do Prahy a Kamzyk do Berouna taky na 4 leta; a ostatní byli propuštěni…“

Hraběnka O´Kelly se ihned po obdržení zprávy o událostech vrátila na Konopiště. Později v upomínku na zmařené životy a jako výraz pokání nechala pod zámkem vybudovat křížovou cestu, která zde stojí dodnes (arcivévoda František Ferdinand ji nechal doplnit o tzv. lurdskou jeskyni – zajímavý snímek ukazuje její stav kolem roku 1910).

Jak již bylo naznačeno, strůjci rebelie stanuli před soudem, dva z nich byli dokonce odsouzeni k trestu smrti oběšením. Marie Terezie však tresty zmírnila na nucené práce a dokonce se brzy mohli vrátit domů.  Smutným paradoxem v souvislosti se zmařenými životy je skutečnost, že brzy po povstání následovala nová úprava robotních sazeb, která i na konopišťské panství přinesla značnou úlevu.

Působení šlechtického rodu Vrtbů na Konopišti bylo velmi významné. Když kolem roku 1791 založili na svém panství (v Týnci nad Sázavou) manufakturu na výrobu kameniny, byl to počin pokrokový, vpravdě industriální. Manufaktura se na počátku 19. století stala jednou z největších v Čechách a její kamenina se kvalitou i provedením vyrovnala anglické produkci. Za Františka hraběte z Vrtby byla továrna na týneckou kameninu mnohokrát vyznamenána a velkého úspěchu dosáhla také na průmyslové výstavě v Praze v roce 1829. Vraťme se však na Konopiště – zde se Vrtbové angažovali při úpravě okolí zámku. Bohužel jejich zahradně-architektonické dílo vzalo postupem času za své. Jednak byly rozsáhlé části parku později výrazně změněny (zvláště za působení arcivévody Františka Ferdinanda), jednak zapracoval zub času a příroda…Dobrým příkladem je oddělení parku, zvané Šiberna.

Provedeme-li krátkou procházku do míst, která mají v sobě dodnes mnoho tajemného, vyrazíme od Neptunovy fontány pod zámkem, v místech, kam přichází hlavní promenádní cesta od Benešova. Odtud směrem vzhůru zhruba k dnešní hájovně Šiberna se totiž v 18. století rozkládala tzv. francouzská klasicistní zahrada (viz plánek). Inspirací pro vznik klasicistních zahrad bývaly zejména zahrady antické a jejich typickým znakem bylo hvězdicové uspořádání cest. Osu takového uspořádání na Konopišti tvoří úzká lesní cesta vedoucí tímto úsekem parku směrem k motelu. Tato francouzská zahrada (asi  patnácti hektarová) byla  založena za Vrtbů před rokem 1762, kdy zemřel František Václav z Vrtby. V roce 1830 Vrtbové vymřeli, majetek zdědili Lobkovicové a při té příležitost se dělala inventura, která se zachovala v soudních spisech jako pozůstalostní protokol. Díky němu známe dodnes druhy a kultivary dřevin, které tady v oné době rostly. Dnešní vzhled parku v oblasti Šiberny se přibližuje původní skladbě porostu z doby dříve než člověk osídlil tuto krajinu. Z vrtbovské klasicistní zahrady nezbylo nic, jen pár napolo ukrytých stop a dnes zde nacházíme klasický, přirozený les. Je to klasický důkaz toho, jak vypadá porost, jestliže se původně kultivovaná plocha ponechá svému osudu…

Pozorný návštěvník této části parku přesto stopy vrtbovského období nalezne. Pohříchu jde mnohdy o dosud ne zcela vyjasněné záhady či záměry autora. Nejvyšší místo parku (410 m n.m.) se nachází v severní části bývalé francouzské zahrady, nedaleko hájenky Šiberna. Tato kóta, občas mýticky popisovaná jako místo konání středověkých poprav je zvláštním způsobem upravená (název zdejšího vrchu – Šiberna – se měl odvíjet od slova šibenice, není to však nikterak dokázáno a mnozí historikové to zpochybňují). Nacházíme zde umělé mohylovité útvary, terasy jsou zpevněné kamenem a půdorysně tvoří jakési spirály o velkém průměru (přes 35 metrů) – přiložená fotografie to vzhledem k porostu ukazuje pouze zčásti). Pokud půjdeme po spirále, budeme mírně stoupat až k nejvyššímu bodu obou těchto útvarů. jejichž smysl a účel není dosud vysvětlen.

Spirály však nebyly osamoceny, naopak tvořily kompozici s celkem dvanácti paprskovitě orientovanými průseky. Průseky se sbíhaly ze všech stran do středového kruhu o průměru asi 20 metrů a kolem něj až do konce 40. let minulého století stávaly sochy antických Múz. Bylo by jistě krásné po příjemné procházce parkem od Benešova dojít na toto relaxační místo na spojnici cest a pokochat se pohledem na malebné sochy… Bohužel v současnosti jsou na tomto místě k nalezení jen podstavce, postupně zarůstajících vegetací. I dnes lze vypozorovat záměr autora kompozice, spočívající v tom, že sochy měly ve svažitém terénu být umístěny ve stejné rovině. Výška jednotlivých podstavců se tedy liší, a to podle toho, kde se ve svahu nacházejí. Jednotlivé podstavce spojoval v 18. až 19. století tzv. rondel ze stříhaného smrčí, v němž byly vystříhány průchody jednotlivých cest. Múzy byly koncem II. světové války poškozeny – podle pamětníků se na nich podepsala jak činnost nacistů, tak později aktivity nedaleko tábořících rudoarmějců – a sochy se přestěhovaly na východní parter k zámku, kde je nalezneme dodnes. Zajímavé porovnání jedné ze soch Múz z roku 1910 a 2010 ukazují dvě fotografie – na černobílém snímku je umístění v roce 1910 v pozadí s průseky ve smrčí, barevná fotografie ukazuje dnešní stav a umístění sochy nedaleko medvědího výběhu před zámkem.

 

 

 

 

 

 

 

 

Začátek 19. století těžce poznamenaly napoleonské války. Přímo na panství Konopiště se sice nebojovalo, ale hospodářská situace ve válečných letech byla velmi těžká – v roce 1811 došlo navíc ke státnímu bankrotu a znehodnocení úspor obyvatel. Celá země se jen pomalu vzpamatovávala z válečného utrpení, pozvolna dozrávala k ukončení feudálního období. Na panství v té době stále vládli Vrtbové, kteří v letech 1812-13 významně rozšířili týneckou továrnu na kameninu. V roce 1830 však zemřel František Josef z Vrtby (jako svobodný a bezdětný), a tím se uzavřelo vrtbovské období na Konopišti. Za více než sto let (od roku 1716) zde rod Vrtbů zanechal znatelný otisk, některé jejich stavební i podnikatelské zásahy měly dlouhodobý dopad a stopy jejich aktivit lze vysledovat dodnes.