První zmínka o této budově je zaznamenána básníkem Karlem Hynkem Máchou, který se za svého pobytu na Benešovsku seznámil v Benešově roku 1832 s Márinkou Stichovou a na Želetinku za ní docházel. Želetinka byla po celou svojí historii sídlem lesního úřadu. Za dob panování arcivévody Františka Ferdinanda d’Este zde sídlila správa konopišťského velkostatku, do jehož správy patřili i lesní majetky arcivévodovy.
Přízemní budova, ležící na okraji zámeckého parku ve vzdálenosti asi dva kilometry od zámku Konopiště a města Benešova, byla rozšířena na jednopatrovou stavbu s dvěma křídly. Ty odděluje průjezd do dvora, dům zdobí dva štíty a malá věžička.
Budova má obdobný charakter dalších staveb z doby Františka Ferdinanda na panství Konopiště. Má okrovou fasádu a červené falešné hrázdění. Zajímavou památkou na dobu následníka trůnu v souvislosti s hospodařením v lesích a myslivostí je deska umístněná na budově. Jsou na ní zaznamenány počty zvěře ulovené arcivévodou na konopišťském panství v letech 1887 až 1913. 
Ani druhá světová válka a s ní související zabrání prostoru v okolí Želetinky pro výcvik jednotek SS nepřerušilo funkci budovy jako sídla lesního úřadu. Za protektorátu zde pracoval vrchní kontrolor p. Hadraba. Z dalších jmen je znám vrchní lesní rada Mejstřík, který tuto funci vykonával do roku 1945. V padesátých létech byly v přilehlých bývalých stájích a stáních pro kočáry zřízeny dílny a opravny lesní techniky. V tomto období zde pracoval lesník Ing. Rada, který již této době zaváděl metody podrostního hospodářství. Od roku 1948 do roku 1970 zde sídlil pěstební a těžební závod. Po jeho rozdělení vznikl Středočeský dřevařský průmysl a poté Lesní závod Konopiště jako součást Středočeských státních lesů. Přízemí budovy je využito pro kanceláře ústředí lesní závodu a v patře jsou byty zaměstnanců dnes LČR, Lesního závodu Konopiště.
********************************************************************************
Karel Hynek Mácha na Želetince
V polovině srpna 1832 navštívil K.H.Mácha na pozvání svého přítele Václava Macha posvícení v Benešově. Nejen, že zde navštívil zříceninu Kožlí, ale také složil pro jedno ochotnické představení prolog a zahrál si roli studenta Javorníka ve Štěpánkově komedii Čech a Němec.
Jak dokládají svědectví, hrál „znamenitě, že mu bylo potom ze všech stran pochlebováno“. V představení jako dcera mlynáře účinkovala i dívka, která upoutala Máchovu pozornost – Márinka Stichová (Václav Mach uvádí ve svých pamětech chybně Štechová), dcera lesníka z myslivny Želetinky. „Mácha, nejsa milovníkem tance, se jen ze zdvořilosti s některými dívkami několikrát otočil, bavil se konečně výhradně s Márinkou Štechovic. Byloť to děvče sličné a půvabné. Znala se, čítajíc české knihy, v češtině, což zvláště Máchu těšilo,“ vzpomínal Václav Mach. I když Mácha Márinku ještě několikrát navštívil, jeho náklonnost k ní se nedočkala odezvy – Márinka byla zadaná a odmítnutý Mácha potom upadl do smutku, což se odrazilo v jeho tvorbě.
Výrazem tohoto vztahu jsou Pomněnky zasázavské vydané roku 1833 v časopise Krok a pravděpodobně i fragment veselohry Polesný, jediného veseloherního zlomku, který byl nalezen v Máchově pozůstalosti. Je možné, že šlechtic Dvorecký z Borové, který se rozhodl bojovat se sokem Podhajským o Lidmilinu lásku, je Mácha sám. I pozdější povídka Marinka mohla do jisté míry souviset s touto dívkou – i když na druhé straně Marinka bylo jméno u romantiků značně oblíbené.
I.
Proč Vltavo, řeko divá,
Tmavou nocí v bouři lkáš?
S mými své snad zdechy pojíš?
Mé snad zdechy také znáš?
„U Vorlíka skály krásné,
Pod nimi květnatý břeh! –
Ano, zašly časy milé,
V nichž jsem bloudil v mladý den
Podle Želetínky hájů – –
V krátké noci – krásný sen. –
II.
Želetínky háje
Modré stíny plodí,
Modrými tam stíny
Mnohá srnka chodí.
Jedna srnka bílá
Nade všecky jiné
Které tamo mají
Své obydlí stinné.
Stověžitou Prahu
Ode místa toho
Dělí řeka bystrá,
Dělí hor i mnoho.
Přece noha moje
Tmavou nocí spěje,
Své kde Teletinka
Tiché stíny seje.
Vzešly hvězdy zlaté,
Luna zasvítila,
Všecky srnka bílá
Krásou převýšila.
Toužím, tamo spěje,
Mou by srnkou byla,
Rychlost však mých kroků
Pryč ji zaplašila.
Srnko, bílá srnko,
Uposlechni radu,
Opusť háje tmavé,
Pojď v město do sadu.
Ubíhala ona
Dále ve křovinu;
„Miluje vždy srnka
Svobodnou krajinu.“
Pro ni v noci tmavé
Oko slze lilo;
Vzešlo slunce z rána –
Mne nepotěšilo